Podvod jako nástroj sociálního začlenění Romů.

Lidská fantazie nezná hranic. Ani ta Romská. Zejména, když jde o představivost jak předstírat status běžného občana a nijak se o to nezasloužit vlastní prací. A z těchhle nápadů našich spoluobčanů někdy zůstává rozum stát.

Před půl rokem jsem na návštěvě správy sociálního zabezpečení jednoho severočeského okresního města byl u toho když nastal den D a "bralo se" ! Jde o specificky Romský termín který ale nemá, i přes svoji formulaci nic společného se zaslouženou odměnou za práci. Jde o označení dne výplat sociálních dávek. Pochopitelně už to bylo v době, kdy už Romové žijící ve spojeném království na tamních dávkách, už v sobě měli alespoň tolik taktu, že nechávali svoje Superby a Octavie s volanty na pravé straně a Britskými poznávacími značkami, alespoň za rohem budovy, když si přijeli do Čech pro druhé dávky. Ne snad že by jim to bylo hloupé, ale poučili se, že to jde semtam do televize.

Obecně žasnu nad tím, jak si dokáže ohlídat tuzemská vláda vymáhání každého pětníku od běžného občana a není schopna se domluvit s Britskou stranou na sdílení informací o čerpatelích sociálních dávek na ostrovech za účelem zamezení duplicit a okrádání sociálního systému. Někdy se sám sebe ptám, co onen přepečlivý Kalousek v tomhle směru dělá. 
Všiml jsme si tehdy rodiny, která přijela pro dávky ze Skotského Glasgow, alespoň podle registrační značky jejich zánovního Fordu Mondeo. Na první pohled ti lidi do práce nechodili ani tam. Táta hodně přes metrák sotva chodil a kluci s držením těla jako lajdáci, se asi v životě taky moc nepředřeli. Glasgow není úplně obvyklá destinace pro Romy a nějak se stalo, že jsem si tu rodinu zapamatoval.

Asi po půl roce, letos v březnu, jsme jel z Německa vlakem IC do Prahy. V hraničním Děčíně si ke mně přistoupil dobře oblečený mladý rom s velkými sluchátky na uších. Seděl, poslouchal hudbu a semtam něco ladil na svém MP3 přehrávači. A protože jsem zrovna dopisoval kapitolu knihy, kterou bych chtěl do dvou let vydat, moc času všímat si ho, jsem neměl. Rasista nejsem, vyjdu s každým a sedět s Romem v kupé problém nemám.

Stará známá pravda říká, že když koňovi, mobilu a počítači nedáte nažrat, jednou Vám stejně chcípne. Můj komp, už druhý den nedobíjený, zazpíval svoji znělku na rozloučenou někde u Roudnice nad Labem. A tak trošku nazlobený na hladové baterky svého ASUSU jsem si konečně začal všímat svého souseda. Ten si mezitím vychutnával už několikátou balenou sušenku, popíjel mangový čaj a semtam vyřídil hovor v angličtině. Působil okázalostí důstojného černošského absolventa Americké univerzity v Yale. Uvědomil jsem si, že tenhle model chování jsme už někde viděl. I jeho. Při jednom z telefonátů jsme se jako angličtinář zaposlouchal a zjistil jsem, že s navýsost důstojným chováním důležité osoby, ve skutečnosti nepříliš dobrou angličtinou řeší hlouposti na téma večerního programu nadcházejícího pátku.

Tak jsem se zamyslel. Uvědomil jsem si, že tenhle typ chování jsme viděl poprvé v Bavorsku někdy před dvaadvaceti lety. Ten koho sledujete, má chování zaměstnaného člověka se spoustou důležitých starostí. Okázale se chová, vychutná si dobré jídlo, protože na něj má, dobré pití protože si ho může dovolit, řeší samé důležité starosti, jimiž je zatěžován. Stejně tak i tenhle Romský mládenec si vychutnal svoji balenou sušenku a drahý čaj. Vždyť na to má. Stejně tak i on řešil po telefonu důležité věci.

Tenhle model chování kdysi sociologové nazvali "Životem ve vylhaném světě". Ještě trefněji to popsal kdysi režisér Jiří Weiss ve své knize Bílý Mercedes. Tehdy popisoval porevoluční poměry v jedné středoafrické republice a to, jak tamní černoši chodili po bance, důstojně vyřizovali záležitosti a vůbec nebylo vidět, že tu práci vůbec neumějí a nikdy ji nedělali.

Nejde o problém specificky Romský. Podíl populace v tom nehraje roli. Pouze podíl její nezaměstnané části. Jak známo v té mají Romové dominatní místo. Asi nejdále v téhle problematice a jejím vysvětlování zašel Francouzsko-Švýcarský film Protivník. Jde o příběh člověka, jež předstírá skoro dvacet let jiný společenský status, než jaký jako nezaměstnaný má.

Mladý Rom kterého jsme měl před sebou také hovory předstíral a při jejich odesílání nenápadně mačkal červené tlačítko místo zeleného. Na svoji sušenku si nevydělal, i když se tak choval a okázalé pití anglického čaje Lipton si mohl dovolit jen díky nezaměstnaneckým dávkám. A také řešil s důležitostí po telefonu virtuální problémy, jež vlastně neexistovaly. A jen ty telefonáty předstíral.

Předstírat tak vymyšlený svět a podvádět své okolí není v tomhle směru trestné. Hrát si na něco, co člověk není, je nanejvýš tak neslušné a to je všechno.
Za předpokladu, že 90 procent takto žijících lidí je z řad nezaměstnaných a z toho skoro půlka z nich jsou Romové, by bylo zajímavě dopočítat se nějakou solidní empirickou metodou k jednomu důležítému údaji o české společnosti. A co by to číslo definovalo?

Kolik žije v naší společnosti našich spolubčanů, kteří žijí životem důležitých lidí. Lidí jež obtěžujeme už svojí přítomností a oni nám to i občas dají najevo. A kteří na to v soukromí prostě berou sociální dávky. Pochopitelně z našeho. Kolik našich spoluobčanů žije ve vylhaném, vykonstruovaném a zbytečném neexistujícím světě svého vysokého společenského statusu.


Jan Zíma