Jak podnikatelé zakládají romská ghetta a politici nic neudělají.

Události ve Šluknově, Varnsdorfu a Novém Boru opět nastolily několik let starou otázku na téma " Kdo vlastně zakládá Romská ghetta ".

J.Z

Další otázkou je, proč na tuto hru Romové hromadně přistupují.
Jakkoli se odpověd na tuto otázku může zdát složitá, ve skutečnosti není.
Za tuto novodobou migraci zodpovídá ve skutečnosti nový druh podnikání.  Podnikáni přinejmenším ve stovkách milionů korun, u každého nového ghetta. Podnikání, jež vymysleli před cca. třemi desítkami let Francouzští developeři.
Několik let starý případ Janovského sídliště jasně ukázal trend v této oblasti i u nás. Romská Ghetta již nevznikají plánováním vládnoucích komunistů nebo živelnou cestou jako tomu bylo v minulosti. Iniciativu v tomto směru převzali podnikatelé, občas i ruku v ruce s politiky.  Velmi překvapivé je ovšem to, že se zdaleka nejedná o Romské podnikatele, jak by se na první pohled mohlo zdát. Právě naopak, na těchto demografických procesech , jež mnohdy hraničí s platnými zákony, se většinou podílejí ti, kdo jinak nemají s Romskou komunitou žádné vztahy. Taktéž to platí politických osobnostech, jež se těchto procesech někdy účastní.
Jako názorná ilustrace tohoto stavu může posloužit příklad Janova.
Toto Litvínovské sídliště bylo jedním z prvních vzorových příkladů modelu, jež se v posledních časech rozhořel v mnoha dalších ohniscích.
Kruhy místních podnikavců z řad podnikatelů na přelomu tisíciletí postupně získaly vztahy na místní Policii, poté na místní úřední a politickou sféru. Jako příklad prvního se dá citovat několik kauz, počínaje místním vymahačem poeticky zvaným "Kladivoun".
Nešlo v tomto případě o vymáhání výpalných, nýbrž o vymáhání podnikatelských zájmů určitých místních elit. {Proč vymáhat vypalné z fungující diskotéky, když je stokrát výnosnější tyto podnikatele vyštvat z města a převzít jejich aktivity. Proč vymáhat pětikorunu, když jde celý milion. Předtím připravené vztahy s místní výkonnou mocí  pomohou zakrýt pokaždé pravou podstatu problému a každý měsíc dojde na novou oběť z řad podnikatelů. Policie, ať už nečinná, či získaná, prostřednictvím krajského mluvčího pokaždé vydá tiskové prohlášení mlžící podstatu problému, kdykoli se oběť ozve v médiích.
Tiskoví mluvčí obvykle neznají pozadí vztahů svých nadřízených.  Díky solidním vztahům s novináři, jejich zprávy působí věrohodně. Obět se poté dostává do postavení pachatele.
Přiklad velmi populárního zpěváka Martina Maxy, jež vlastnil přes dlouhých deset let  v Litvínově velmi populárni klub Pijonýr a byl nucen toto podnikání ukončit právě z těchto uvedených důvodů, mluví za vše.
Poté, co se pokusil bránit, bylo na základě smyšlených důvodů zahájeno jeho trestní  stíhání pro ublížení na těle. (Podstata spočivala v tom, ze byl přitomen na veřejnosti napadení mladé dívky jejím milencem, zastal se oběti, a posléze byl trestě stíhán, zatímco utočník byl v pozici poskozeného v trestní věci.)
Pokračováním Litvínovské kauzy muže být například i střelba před Litvínovskou diskotékou Neprakta.
Ochranka tohoto podniku málem skončila na dlouhá léta ve vězení jenom proto, že bránila podnik pred vymahači a později musela bránit i holý život, což skončilo střelbou a smrtí jenoho z útočníků. Až později vyšlo najevo, že jedním z utočníků měl být syn jednoho z místních Policejních činitelů.  Ještě později vyšlo najevo, že nešlo o nevinné studenty s holýma rukama. Utočníci přijeli v zánovním terénním Mercedesu a vystoupili z něj s baseballovymi pálkami v rukou.
Zda se Vám to až dost?  Toto je jen začátek.
Mistní podnikatelská elita, známá svým nasilnictvím a Hummery stojícími před restauracemi na pěších zónách, se teprve chystala převzít moc nad městem. Díky penězům  a místní korupci, se jim to i mělo o několik let později povést.
Dalším takovým krokem je ovládnutí místní komunální politiky. Prostřednictvím veskrze slušné Litvínovské ODS se to nemohlo povést a tak padla volba na druhou silnou politickou stranu ve městě a to ČSSD. Jakkoli se to nemusí zdát pravděpodobné, podařilo se těmto elitním kruhům ovládnout místní ČSSD. Poprvé v Litvínově se v naší zemi zažil termín "koupit si místní ČSSD". Ať se na tento, za poslední čas již vícekrát opakovaný fenomén budete dívat jak chcete, záměr se naplnil. A v Litvínově je možno ve funkci starosty nyní potkat člověka, jež v minulosti proslul spíše boxem a mafiánstvím.  Tentýž člověk ve funkci starosty nyní v obleku předává vyznamenání vzorným studentům a přitom se vlastně neví, jak v zákulisí "řídí město".
Pokud se zdá , že tímto místní nepopulární elity dosáhnou svého vrcholu, není to pravda.  Jestě daleko výnosnější je udělat ze svého města ghetto. Dokonce mnohem výnosnější, než bohatnout na skrytém rozfofrování dotací, jako tomu bylo v komunální sféře za časů Paroubkovy vlády.
Daleko výnosnější je udělat ze svého města jedno veliké ghetto.
Jde o investice v řádech stamilionů.Investice, jež se svojí návratností v řádech stovek procent, nedají srovnávat s ničím, snad krom investic do organizovaného zločinu.  Jenže ačkoli jde o byznys v stovkách milionů až miliardách, narozdíl od obchodu s heroinem, je zakládáni romských ghett, legální.
Pokud jednoho dne večer vidíte, že se někde demonstruje proti novému romskému ghettu, kde se z měsíce na měsíc zničeho nic objevilo tisíc Romů, většinou v té či oné míře práce neschopných, dlouhodobě nezaměstnaných a nepřizpůsobivých, většinou vidíte jen špičku ledovce.  Důležitý je ovšem ten proces, který tomuto předcházel a trvalo to nějakou dobu, třeba rok.
"Odkud ? "
Na začátku totiž nejsou sami Romové. Pokud velká a kapitálově silná společnost s bankou za zády, lokality k vystěhování vytipuje jako možně ziskové, počnou vyjednávání s majiteli nemovitostí. Důležitými předpoklady úspěšného začátku jsou následující faktory.
Nemovitosti musí tvořit urbanistický celek dostatečné rozlohy. Tedy například 5 až 8 bloku Karlína, jako tomu bylo před několika lety. Cena takovýchto nemovitostí musí být nízká. U bloků obývaných nepřizpůsobivými neplatiči, kde vládne vysoká kriminalita a celé čtvrti patří místním radnicím, jež si s těmito obyvateli neví rady, bývá cena těchto nemovitostí velmi malá. Takovéto čtvrti musí mít výhodnou polohu vůči centrům velkých měst.
Nenapadá Vás, že v případě například již vystěhovaného Pražského Karlína, nebo do budoucna třeba Smíchova, Košíř, či nově také dolního Žižkova přesně toto platí? Ano ? Napadá vás to správně.
To,  je zisk na bytové jednotce koupené a zrekonstruované za půl milionu v případě lokality poblíž Pražského Nového Smíchova okolo tří milionů a v deseti blocích domů v mniliardách jsou počty, na něž stačí kalkulačka Vašeho desetiletého syna.  
V těchto aglomeracích se dá očekávat významný nárůst cen nemovitostí poté, co bude dosaženo vystěhování Romů do jiných lokalit. Další důležitou okolností a to zejména s  přihlédnutím k nové legislativě přijímané  v souvislosti s novými limity sociální pomoci je to, že v Praze je obecně poměrně snadné dostat práci. Jinými slovy, v těchto aglomeracích žijí desítky tisíc Romu. Tito musejí někam jít, aby uvolnili prostor developerským projektům.  Překvapivé je zejména to,že jdou naprosto dobrovolně nebo jen s nepříliš vysokým příspěvkem na přestěhování. Ten dříve činil až 100.000. na rodinu a nyní už zdaleka není pravidlem. Proč ? Zde je druhé tajemství tohoto hromadného  přestěhovávání tisíců Romů.
Romové se stěhují za neprací.
Vzhledem k mentalitě většiny nepřizpůsobivých Romů, tito žili povětšinou na mnoha různých kombinacích sociálních dávek, (dlouhodobá mateřská, invalidní důchod) a  zejména nezaměstnanost, činí naprostou většinu "VÝDĚLKU" nepřizpůsobivých Romů. V městských oblastech jako jsou Praha, Hradec Králové a Ostrava , kde je dostatek pracovních  příležitostí, musí jednou za půl roku absolvovat "pokus o zaměstnání" aby mohli dál pobírat sociální dávky. V severních Čechách, zejména v lokalitách, jako je Šluknovský výbežek, Kadaň, Teplice, nebo i Ústí nad Labem je ale pracovních příležitostí významný nedostatek a úřady práce nemohou od Romů požadovat, aby jednou za napřiklad půl roku zašli za nějakým zaměstnavatelem, jež je jim zprostředkován, prostě proto, že onu potávku po pracovníkovi ani nemají.
I přesto, že Romská populace obecne není podezřívána z vysoké socioprofesní vzdělanosti, opak je pravdou. Jinak by totiž nedocházelo k tomu, že se práve tak často stěhují do sociálně vyloučených oblastí s  nedostatkem práce, jako je Šluknovský vybězek, Janov anebo Teplice.
"Kam ?"
Princip je jednoduchý. V těchto místech bývá lacino a státu je jedno, jestli je Rom nezaměstnaným Praze, či Teplicích. Sociální dávky vyplacené ze státní pokladny jsou totiž stejné.
A to nejlepší na závěr.
Místní ceny všeho potřebného pro vedení bězné domácnosti bývají nizší a pokud je například početnější rodina kompletně na sociálních dávkach a vychází z rozpočtu například 35.000.kč měsíčně, v Praze toho za ně tolik nepořídí.
Nejdůležitější částí důvodů k tomuto kroku, je ale zcela jistě nemožnost a tudiž nulová povinnost najít si práci.  
Jakkoli poslední vláda jinak obecně jedná v poslední době v této oblasti velice realisticky, dá se už nyní říci, že Romové mají náskok. A čím více se bude blížit doba přijetí regulací sociální pomoci ze strany státu, tím více budou Romové předvídaví. Tim vice bude docházet k situaci, kdy budou developerům rádi vyklízet lukrativní aglomerace a sestěhovávat se do míst, kde se dá očekávat, že se od nich nebude vyžadovat, aby pracovali. Jakkoli je sociální politika vlády Petra Nečase poslední dobou nejen že realistická,  ale i poměrně spravedlivá, čím více bude dlouhodobě prosazována, tím více bude vznikat nových Janovů, Šluknovů, Krupek a podobně.
Kuriozní stránkou věci je, že po developerech, kteří na této situaci bohatnou s zisky v řádech stovek procent, po Romech, kteří tímto způsobem čím dál tím více lehko parazitují na již tak benevolentním sociálním systému, dochází na to, že profit přichází i na straně těch, kdo vlastní nemovitosti v koncových ghettech.
Ve většině případů totiž nájemní vztahy již nejsou o bytech na dekrety a Romové v cílových oblastech většinou, jakkoli je to neuveřitelné , platí nájmy jakžtakž v  pořádku.
To, co je pro města, jako majitele domovních bloků neřešitelný problém a proto celé  bloky jako je i Karlín raději prodávají developerům hluboko pod cenou, to řeší soukromí majitelé koncových ghett, jako je například Janov,
soukromými inkasními firmami. Ty za spolupráce s přirozenými Romskými samosprávami, což je pojem, který zbytek populace v ČR nezná, ale u Romů to tak funguje, metodami, jež sice asi nejsou zcela v pořádku, ale jsou velice efektivní, dokáží udržet nájemníky pomocí dluhů a silou, pod kontrolou. Kdo neplati, letí.
Samostatnou otázkou je i to, že v cílových ghettech jsou většinou relativně vysoké nájmy, Jako například v onom Janově, kde dochází ke kumulaci zisků i na straně citovaných místních podnikatelů. Jde li o nemovitosti města, smůlu má pokladna města, tedy - jeho pracující voliči.
A zde se objevuje poslední Romské specifikum. Jak může Romská rodina na sídlišti Janov za obyčejný byt 3x1 platit mezi osmi-devíti tisíci ?  Pomíjíme zde fakt, že místo ani lokalita tomu neodpovídá.
Odpověď je překvapivá.
Romské domácnosti bývají významně početnější a schopnost "poskládat" se do jednoho bytu ve větším počtu, je u Romů podstatně větší nežli napřiklad u zbytku běžné populace a  ať už jde o skladbu složení se na společnou domácnost. Z bězných příjmů, tak případně ze sociální podpory, jsou na tom většinou Romové líp. Že v běžném padesátimetrovém bytě bydlí devět, deset lidí, je celkem běžné a samotným Romům to většinou nevadí, Utáhnout takto náklady společné domácnosti je poté mnohem jednodušší a tím padá riziko vystěhování a podobně.
Jen pro představu, neoficiální údaje hovoří o tom, že některých panelových domech v Janově platí již přesídlené Romské rodiny větší nájem, než jaký je napřiklad v lokalitě Stříbrníky, Severni Terasa, nebo například Všebořice, o nichž lze bez nadsázky hovořit jako o nejlepšich adresách v rámci regionu severních čech.
Regionální politici s touto věcí nic neudělají a protesty občanů či mítinky radikálů jsou na úrovni postižených měst málo účinné. Politici těchto měst totiž nezasedají ve správních orgánech těchto developerských společností, ani nemají mnoho nástrojů, jak tyto aktivity regulovat.
Až si voliči uvědomí, že je třeba začít dělat tytéž mítinky bez extrémistů a nikoli doma, ale v Pražské Sněmovní ulici, nastanou lepší časy.
V parlamentu ČR totiž sedí ti, kdo mohou tyto projekty novými zákony postavit mimo zákon, či rozumně regulovat..
Jan Zíma