"Zločinná" Barnevern pohledem obyčejného Nora.

Barnevern unáší děti! O tom není žádná diskuse. Tento a podobné mediální obrazy se nám mihnou před očima pokaždé, když slyšíme ve zprávách o Norské tamní verzi našich Odborů sociálně právní ochrany dětí. Jak moc pokřivené mediální zrcadlo to je, jsem si uvědomil o vánocích před několika týdny.

　Začalo to humornou scénkou s městskou policií Prahy 1. Modrý Volkswagen se slušným nenápadným pětatřicátníkem vjel do zákazu vjezdu a chytla ho hlídka Městské policie. A i tady platilo, že můžete stokrát něco vysvětlovat a tomu v uniformě stačí kroutit hlavou a dělat že nerozumí. Nutno říci, že zrovna tenhle pár (policista a policistka) patřil k těm viditelně natvrdlejším.

To má svoje důvody. Ředitel městské policie na jedničce kdysi prosadil zásadu, že na místní taxikáře se musí nabrat schopní lidi a tak se v řadách měšťáků během dvou let objevila celá řada lidí z Moravy, konkrétně Valašska.

Ne nadarmo je z tohohle regionu tolik profesionálních vojáků. Valaši jsou hádaví, bojovní a nedomluvíte se s nimi často ani na tom, že dneska svítí sluníčko. To, co byl ze strany pana ředitele dobrý tah ve vztahu k místním drzým taxikářům, nemusí ale nutně fungovat ve vztahu ke slušným zahraničním turistům. Byť udělají drobnou chybu.

Asi bych to nechal být, kdybych si nevšiml poměrně cizokrajné poznávací značky jeho vozu. Byl z Norska. Řidič vypadal jako slušný člověk v nesnázích a měšťáci se viditelně dobře bavili.

"Kann du forstå meg englisk?" začal jsem a přešli jsme do angličtiny v níž nám to šlo oběma líp. A tak mi vysvětlil, že je tu na dovolené a na Malé straně zabloudil. Nevěděl, co po něm ti strážníci chtějí. Nedokázali to moc vysvětlit ani mně a trvali na tom, že se dopustil přestupku.

Chvíli jsme se dohadovali a nakonec jsem jim připoměl, že mají v popisu práce umět anglicky a jestli se chtějí hádat, dotážu spolu s jejich čísly zdvořile Pražský magistrát, jak mohli projít výběrovým řízením. V mžiku s nimi dalo aspoň trochu mluvit. Pravdou bylo, že ten člověk jen hledal cestu ven. S tím mu snad pomoct mohli. Věc se vyřídila, Per, jak se mi představil, mně požádal jestli bych mu neukázal cestu k nejbližšímu placenému parkovišti, protože je tu v Praze na návštěvě a nechce nic porušovat. Pak přiznal, že tam s tou hlídkou strávil asi 20 minut. Měl jsem čas a tak se stalo, že jeho modrý Volkswagen skončil v podzemí obchodního domu Kotva a my dva v restauraci v nejvyšším patře, na obědě.

Byl jsem trochu zvědavý a tak jsem se dozvěděl, že Per je učitelem, krásná Jana taky a že se před víc jak deseti lety v OSLU kterému se tam neříká jinak než ušlu, brali. Mají dva kluky, malý dům v přírodě a blonďatá Jana jednou za dva roky prosadí vánoce v Čechách. Per tím netrpí, ale společenský život v Norsku je podle jeho slov o hodně klidnější. A vysloveně se vždycky těší na návštěvu jihomoravské části rodiny. Obvykle proto, že na vánoce je vždycky zabijačka. Pro ty z vás kdo by to nevěděli, v Norsku i přes mořskou kuchyni jídlo za moc nestojí a je drahé.

A tak jsme se dostali k daním. Češi jsou obvykle pesimisty, ale v tom jak dokáže obrat poplatníky Norský stát jsme my u nás doma opravdovými břídily. I přesto, co se o ČR říká.

Když došlo na Barnevernet a případ odebraných dětí rodiny Michalákových, Per mně trochu překvapil tvrzením, že většina Norů tomuhle systému věří. Podivil jsem se proč. Per mně překvapil přímočarou jednoduchostí věci.

"Víš u nás v Norsku prostě nebijeme děti. Děti jsou naše bohatství a máme je rádi".

Kontroval jsem otázkou, jestli o tom mluví jejich média a dozvěděl jsem se spoustu věci, jež našinci mohou uniknout.

Barnevernet je bezpochyby institucí, jež potřebuje zreformovat. Na jejím vzestupu a nedotknutelnosti mají asi největší podíl Norská strana práce, tedy socialisté. Ti kteří v posledních volbách padli. Nejhorší na ní je, malá přezkoumatelnost rozhodnutí. Tedy malá odvolatelnost.

A teď přichází to "ALE"..

Nejmenší problémy s touhle institucí mají arabští přistěhovalci. Proč? Protože dobrý muslim nikdy nebije svoje děti. Nikdy je netrestá násilím. Je to dobrá myšlenka, pomyslel jsem si a musel jsem potvrdit Perova slova.

Norové nemají ve zvyku zneužívat sociální systém. Pokud přijedou do země Rumunští Romové, (nebo jiné systémové socky-pozn. autora) žádají stejně jako kdekoli jinde přídavky na dítě na kdeco a pořád sociálce tvrdí, že nemají dost aby je zabezpečili. Tak je Barnevern vezme vážně, protože mezitím shromáždila dost podkladů o tom, že se o své děti opravdu nedokážou dost dobře postarat a co hůř tvrdí to sami rodiče a děti jdou do náhradní péče. Pokud rodiče lhali a podváděli úřady, platí za to neobvykle vysokou cenu. Tak to ale v Norsku chodí.

Případ Michalákových je podle mnoha Norů opravdu na hranici pravidel. Co se ale v Českých médiích moc neobjevuje je to, že kluci opravdu při pohovoru mluvili o tělesném kontaktu s otcem, který jde vykládat jako když už ne obtěžování, tak o něčem, co není zcela v pořádku. Možná se jen kluci naštvali na tátu a trochu zalhali a teď za to nesou důsledky - možná, že Norské děti nelžou a Barnevern z toho nevychází objektivně. Ale kluci to řekli na mikrofon a z toho se vychází.

Co je víc zarážející je to, že tahle instituce se zodpovídá státu jen částečně a do jisté míry je to polostátní neziskovka. Taková instituce by tyhle pravomoci asi neměla mít.

A fakt že na to stačí udání sousedů není úplně pravdivý. Většinou je to ale tak, že na začátku každého takového řetězce událostí vedoucích k náhradní péči je ono udání sousedů. A tady mi Per vysvětlil rozdíl pohledu Norů a Čechů. Zatímco v Čechách je zvykem, že když sousedi denně trestají svoje děti, tak nikdo nic neřeší a děti jsou bity dál, v Norské společnosti je dítě, jeho důstojnost a jeho klidné dětství, jednou z nejvíc chráněných hodnot ve společnosti. Jestli někdo přišel z jiné kultury, je to jeho problém. Jestli si z dětí dělá boxovací pytel, má problém dvakrát. Musel jsme dát Perovi zapravdu.

Podivil se, že nejkritičtěji se k tomu staví Rusové. Ostatně celou kauzu do jisté míry odstarovala loni ve velkém Ruská média. Rusové jsou totiž, přinejmenším v kvalitě rodinných vztahů mezi prvními státy Evropy. To musím za sebe potvrdit. Znám dost Ruských rodin nato, abych věděl, že se s nimi průměrná Česká populace nedá moc srovnávat. Dokonce se dá tvrdit, že tak hezký vztah k dětem snad mimo Evropu a orient můžete vidět jen v Izraeli a do jisté míry v některých státech jižní a severní Ameriky.

(Sám za sebe tady ale nalézám odpověď - možná proto Rusové, na něž padl ten pomyslný bič, dělají okolo věci větší kravál

  Mají svoje děti rádi.

Systém Barnevern je zcela jistě zastaralý a nesprávný. Navíc je očividným plýtváním peněz, jakkoli je Norsko bohatou zemí.

Ale České společnosti v diskusi na tohle citlivé téma jedna věc opravdu chybí. Pohled očima obyčejného Nora.

Jedno je ale jisté. Tenhle zastaralý systém nám připomíná jednu pravdu, kterou kdekoli jinde na světě a to i u nás doma ignorujeme.

A ta pravda platí nejen u nás, ale především v Norsku.

NEBIJTE SVOJE DĚTI. Ony za vás nemůžou.

Adjø Per!

Jan Zíma.