Kachny sprostý !

Za časů, kdy říkáme " klídek " a děti to překládají do " jsem cool " nás ve skutečnosti štvou politici, státy bychom nejraději zrušili, Brusel podpálili a Václava Klause rovnou vsadili do blázince. O tom, že by nás nadzvedli ti nejubožejší tvorečkové, bysme se nenadáli. Jenže...

Majíc jednou odpoledne čas, vyšel jsem si na procházku. Dopoledne jsem
se byl podívat na pana doktora v jeho ordinaci.  Jak se mu daří, co to
jeho srdce a tlak. A jak to bývá, dostal jsem vynadáno za ten vlastní,
ačkoli jsem od jara z donucení zhubl a začínají už mi tykat i závodní
chrti. Kde jsou ty časy, kdy jsem byl urostlý chasník původem z
Moravy, co mu chutná.

Majíc za sebou kázání kyselého dědka s titulem docenta (nechápu, kde k
němu ten starej cvok omylem přišel), koupil jsem si v zelenině místo
obvyklého kila jablek rovnou tři,  předstírajíc, že mně dnes na povel
bude to vegetariánství bavit.  I když, posledně to bylo horší. To jsem
pana doktora rozčílil popisem toho, jak jsem jako kluk miloval pajšlík
a ovárek a taky přesvědčováním, že taková venkovská zabíjačka není jen
získáním potravin, ale rovnou obřadem, plným posvátné lidové poezie,
jak to kdysi říkal spisovatel František Nepil.
A taky se sejdou přátelé co pomáhají s krájením cibule, špeku a
topením v kotli. Povídá se  a pije mysliveček - no nechtějte slyšet
ten cirkus, co pan doktor spustil.

A tak majíce volno, vyrazil jsem na procházku okolo rezavých fabrik
špinavé severočeské metropole a přemýšlel jsem o tom, že tyhle ošklivé
futuristické tovární areály s odlidštěnou architekturou, by se krásně
vyjímaly v nějaké knize Karla Čapka. V moderní tašce přes rameno mně
tížila tři kila jablek a já se procházel a uchrupoval, míříc do
několik kilometrů vzdáleného místního velkoprodeje pro kutily.

Mezi Trmicemi  a Předlicemi teče potok.  I přes neustálé vykřikování
ekologů, kteří pravidelně lžou o tom, jak je vodstvo v severních
Čechách zamořené kyselinami,  tu vedle sebe žijí ryby, kachny  a
bobříci. A ti by tu nežili, být ve vodě něco nezdravého. Bobříci jim
říkám proto, že vlastně nevím čím jsou. Něco mezi obtloustlou vydrou a
bobrem bez plochého ocasu. Zvířata mám rád, ale všechny je neznám. Co
na tom. Nejsou ani moc plaší, protože jim tu nikdo neubližuje. Asi Vám
to přijde divné, že mezi dvěmi Romskými čtvrtěmi žijí takováhle, asi
desetikilová zvířátka a nic se jim neděje.
Vysvětlení je sociologického rázu. Trmice jsou městskou částí, kde už
od války žijí slušní Romové, co chodí do práce, zdraví sousedy a
jejich děti chodí na školy. Výraz "sociální dávky" je u nich sprostou
frází.  To jsou lidi jako jsme my a zvířata mívají rádi.

Vedlejší Předlice jsou sice ve všech směrech ghetto plné nejhorších
myslitelných obyvatel, jenže jejich nenávist je zaměřena vůči gádžům -
tedy nám a pokud se týče bobříků, ti jsou jim ukradení. A proč by je
lovili, když si za sociální dávky v přilehlém hypermarketu nakoupí
jídla kolik chtějí.
A tak si tu bobříci žijí, nikdo jim neubližuje a nic je neruší.

Jdu si takhle okolo a vidím, že dneska mám štěstí. Jeden z bobříků
seděl na břehu na bobku a koukal, co je kde k snědku. Ukousl jsem kus
jablka a hodil ho jeho směrem. Uplaval mu. Hodím druhý a ... Nejbližší
kachna se s drzostí Pražského taxikáře propletla mezi vlnami a ukradla
další kousek jablka bobříkovi přímo před čenichem. A pak se slétly
další a  - zkrátka trvalo to dvě další jablka, než jsem pochopil, že
tudy cesta nepovede. Zdivočelé kachny hltaly bobříkovo jídlo a čekaly
okolo něj v semknutém kruhu, odhodlané všechno mu sežrat.

Přes 30 let chodím na Rašínovo nábřeží v Praze, (dnes už říkám - když
jsem náhodou v Praze) krmit husy.
Nikoli labutě, ta svoloč sprostá hašteřivá si vždycky něco urve.  Jak
kdysi poznamenal můj starý  přítel Jaroušek je to v tomhle státě s
labutěmi stejné, jako s našimi Romy. Jsou si rovnější.  "Povětšinou
jsou to drzý klovavý  zlodějky. Navíc taky chráněný zákonem. Jen děti
a blázni na nich můžou vidět něco pěknýho ! ".

Ale divoké husy v sobě mají takovou tu intelektuálskou slušnost a díky
tomu na ně většinou moc nezbyde. Tak jim házím tak, aby to stihly.
A kachny?

Obávaný letecký inspektor Vít Zárybnický kdysi při návštěvě jednoho
lovu na kachny pronesl památnou větu. " Nechápu, jak může parta chlapů
se zbraněma, který netrpí hladem, střílet do ptáků, který jim vůbec
nic neudělali ". Ne že by mu to přidalo na popularitě, ale prostě měl
hlubokou lidskou pravdu.
Ale jinak jsou kachny svoloč.

A teď tu ta svoloč číhala na další letící kus žvance a chudák bobřík
hladověl uprostřed jejich houfu.
Sedl si na bobek, koukal na mně a asi smutně myslel na to, že se dneska nenají.

Potěžkal jsem jablko, vzpomněl jsme si na léta komunistovy vojny a to
jak jsem se vždycky trefil granátem, kam jsem chtěl. Pak jsem
zapřemýšlel o tom, jak ten potok teče a taky něco o stavbě zvířecích
těl. A nápad byl na světě. Hodil jsem jablko proti proudu, odkud bylo
jasné, že tak po deseti metrech, volně přijede k bobříkovi. Bobřík
nechápal, ale k mé zábavě ani kachny, jež vyrazily do protiútoku,
vstříc kusu žvance.

To si neumíte představit tu legraci. Ještě v životě jsem neviděl
kachnu, coby uměla otevřít zobák tolik, aby do něj dostala celé
jablko. Ale zkoušely to holky statečně. V životě jsem neviděl tolik
rozezlených kachen najednou. Ty to ale muselo štvát. Jablko cestou
schytalo ještě několik vzteklých klovanců a pak po něm chňapnul
bobřík, úkosem přeměřil to drzé stádo a začal chroupat. A já fotit.
Za chvíli připlul po proudu druhý bobřík a situace se opakovala. Když
na tuhle hostinu dorazil třetí, kachny rezignovaně odtáhly.
Bobříci za chvíli dostali ještě jednu sadu jablek, udělal jsem pár
fotek a šel jsem.

Asi znáte spoustu lidí co krmí kachny, nebo holuby. Ale znáte
nějakého blázna, co chodí házet krmení bobrům ? Já tedy ne.

Když je takhle někde vidíte, něco jim dejte. Ty kachny sprostý jim
většinou všechno sežerou dřív.

Jan Zíma.

kliknutím na fotografie otevřete fotoalbum